Obecně zneužívané pasáže Bible – Matouš 7:15-20

Matouš 7:15-20

Tato pasáž je propenenty zákonického Lordship Salvation překrucována podobně jako Jan 15:1-8, když je zneužívána k argumentaci o tom, že ovoce je nezbytným důkazem spásy*136. Klíčová myšlenka se nachází ve verši 16: „[ty falešné] proroky poznáte podle ovoce“(v. 20). Dle kontextu, se tedy této pasáži se mluví specificky o falešných prorocích (v. 15), ne v obecném smyslu o lidech kteří prohlašují, že jsou věřící. Přesněji řečeno, test v Matoušovi 7:15-20 se netýká rozpoznávání něčí spásy, ale rozpoznání jestli daný prorok přináší pravdu od Boha. Ovocem proroka je to co prorokuje, co učí. Navíc, stojí za povšimnutí, že důkaz v testu není „žádné ovoce“, ale „špatné ovoce“ proroka (v. 17). Je také důležité, že prvotní dojem (když „k vám přijdou,“ v. 15), který je s ťemito lži proroky spojen je, že jeji slova a skutky jsou identické s ostatnimi věřícími (to co je vidět, „v rouše beránčím,“ v. 15). Nicméně, po čase se jejich ovoce – učení konkretizuje („vybarví“ – dozraje), a to prozradí realitu (v. 16). Podobně, ani strom není možné posuzovat, jestli je dobrý, či špatný, podle zevnějšku, ale podle ovoce, které nese (v. 17-18). Takže skutečným testem proroka o kterém se v této pasáži mluví nejsou zjevné skutky (ve vnějším slova smyslu – „roucho“ v. 15), ale skryté skutky, tzn. postoj, přemýšlení a víra v srdci. “Ovoce“ proroka tak specificky odkazuje na projev těchto vnitřních skutků (Matouš 3:8; 13:23 a Matouš 12:33-37). Pasáž v Matoušovi 7:15-20 tudíž pouze učí, jak rozlišit lži proroka, ne jak poznat, jestli je někdo spasen či nikoliv.

Neboť pravý Žid není ten, kdo je jím navenek, a pravá obřízka není ta, která je zjevná na těle; ale pravý Žid je ten, kdo je Židem uvnitř, a pravá obřízka je obřízka srdce Duchem, nikoli literou. Ten má chválu ne od lidí, nýbrž od Boha (Římanům 2:28-29).

Domnívá-li se někdo, že je zbožný, a přitom nedrží na uzdě svůj jazyk [tzn. žije v bezuzdnosti – jeho jednání nevychází z Ducha Svatého, ale ze síly těla – staré hříšné přirozenosti; Matouš 11:29-30] , klame své srdce [sebeoklamání, subjektivita – ostatním, těm co přemýšlejí s Bohem]; jeho [domnělá] zbožnost je marná (Jakub 1:26)

Jakub 1:1-3, 10-12 Nebuďte mnozí učiteli, moji bratři; víte, že budeme souzeni přísněji. 2 Neboť všichni často chybujeme. Kdo nechybuje ve slově, ten je dokonalý muž, schopný držet na uzdě i celé tělo. Dáváme-li koňům do huby uzdu, aby nás poslouchali, řídíme tím celé jejich tělo. … Z týchž úst vychází žehnání i zlořečení. Moji bratři, tak to nemá být! Cožpak chrlí pramen z téhož otvoru vodu sladkou i hořkou? Moji bratři, může fíkovník nést olivy nebo réva fíky? [Tak] ani slaný pramen nevydá sladkou vodu.

Řekneme-li,…ale přitom (1.Janův 1:6,8,10, 4:20)

Ne každý, kdo mi říká: ,Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce [ne svou vůli – své subjektivní představy o správném životě – Jan 6:28], který je v nebesích. (Matouš 7:21)

Pracujte ne pro pokrm, který hyne, nýbrž pro pokrm zůstávající k životu věčnému, který vám dá Syn člověka; neboť jemu Otec, Bůh, vtiskl svou pečeť.“ Řekli mu: „Co máme dělat, abychom konali Boží skutky?“ Ježíš jim odpověděl: „Toto je ten Boží skutek: abyste věřili v toho, kterého on poslal.“ (Jan 6:27–29)

Poznámky: *136 – John MacArthur, The Gospel